Alikiss Beagles

Létání

S létáním s pejsky máme poměrně bohaté zkušenosti, ale přece jenom létání za oceán je něco jiného, než létání po Evropě. Důležité bylo mít v pořádku pet passport, potvrzení o očkování proti vzteklině, zdravotním stavu psa a bezinfekčnosti. Let trval deset a půl hodiny a proto musely mít holky co největší pohodlí. Dostatečně velké bedýnky, extra měkké polštářky, dvě misky s vodou a samozřejmě žužlátka. Na letišti v Portlandu už nám papíry nikdo nekontroloval.

Zeleně - navštívené Státy, červeně - naše letní sídlo

Západ

Celkem mě překvapilo, že Hollywoodské filmy vůbec nepřehání, že to tam ti Američané opravdu tak mají - domy se staví z dřevotřísky, všichni se stravují ve fástfoodech, když mají radost tak ječí a vůbec dávají veškeré emoce velmi najevo. Na rozdíl od Evropanů jsou neuvěřitelně milí! Hned po pár sekundách, co jsem byla na americké půdě - tedy na letišti, jsem se o tom mohla sama přesvědčit! Bojovala jsem se dvěma vozíky, na kterých jsem měla holky v bedýnkách, a velkým kufrem. Musela jsem přes celé letiště, potom autobusem přes runwaye až k příletové hale. Všude mi všichni z letištního personálu pomáhali. Na západě je pomoc úplná samozřejmost a pro mne to byla úplně první, a musím říci, že velmi milá americká zkušenost.

Jak možná víte, v Americe má auto úplně každý. Na některých místech je doprava naprosto katastrofální - vede Los Angeles, kde přemístit se několik kilometrů trvá několik hodin. Na dálnicích se jezdí velmi pomalu a hlavně všichni stejně. Takové pravidlo, jako že pomalejší by měli jezdit vpravo a předjíždět by se mělo zleva, se tady neuplatňuje. Samozřejmě pravidlo platí, většina řidičů o něm ví, ale nikdo se podle něj neřídí. Auta tedy vedle sebe jezdí naprosto stejným šnečím tempem. Pokud chcete předjet, máte smůlu. Já jsem naštestí řídila minimálně, ale i jako spolujezdec jsem tzv. "rostla". Na druhou stranu jsem neviděla jedinou nehodu!

Prakoviště plné vans a motorhomes, v pozadí zasněžené hory (v červnu!)

Výstavy

Protože jsme Státy navštívily v létě, většina výstav se konala venku na výstavištích pro hospodářská zvířata. Ovšem pozor! Taková výstaviště jsou krásné areály se vzrostlou zelení, golfovým trávníčkem a klimatizovanými halami! Na výstavách neprobíhá žádná veterinární přejímka, žádná kontrola vstupního listu. S žádnou frontou se tady nesetkáte, všechno probíhá v klidu a bez stresu. Každý vystavovatel před výstavou obdrží rozpis kruhů a přesnou hodinu, kdy začíná to jeho plemeno. Několikrát se nám stalo, že jsme byli posuzováni až odpoledne, a proto se žádná brzká (překřtěna na evropská) rána, kdy se jezdí za tmy, nekonala. Vždy bylo dost místa na zaparkování a zelené plochy na venčení. Samozřejmostí je tzv. unloading area, kde si vyložíte věci, odneste ke kruhu a odjedete na parking. Většina vystavovatelů s sebou vozí na výstavy neuvěřitelné množství věcí. Spoustu z nich nikdy nepoužijí, ale přesto je musí mít.

Američani jsou pověstní, někdy až trochu přehnanou, úpravou psů. Několik hodin před posuzováním se koupe, češe, fénuje a lakuje všechno, co má čtyři tlapičky. Těsně před tím, než jde vystavovatel do kruhu, si vyzvedne u vstupu do kruhu katalogové číslo (liché číslo pro psy, sudé pro feny), které u každého plemene začíná číslem 1. Proces v kruhu se až na malé detaily na výstavách nelišil. Nejprve se předvedla celá třída v pohybu a potom rozhodčí posoudil psy jednotlivě na stole, kde nechal handlera nejprve psa postavit do postoje a prohlédl si ho jako celek. Poté přistoupil zepředu, prohlédl si psa z čelního pohledu. Každý rozhodčí přistupoval ke psům velmi jemně (žádné "skákání" na psy, jaké vídáváme u nás, se nekonalo). Nejprve se s ním seznámili, prohlédli si hlavu, výraz, skus. Poté pokračovali po celém těle. Zde bych chtěla zdůraznit, že američtí rozhodčí posuzují rukama! Někoho, kdo psa pohladí psa po zádech a tím s dotekem končí, zkrátka nepotkáte. Nejenom že psa dokonale posoudí, ale i otestují jeho povahu. Někteří psi takový dotek zkrátka nesnesou, ale ti nemají v kruhu ani v chovu co dělat. Dále psa posoudí v pohybu "up & down", poté každý pes "free baituje" - nebo-li se po zastavení sám postaví do výstavního postoje a pohledem upřeným na handlera (který má samozřejmě něco voňavého v ruce). Na pokyn rozhodčího pokračují v pohybu do kruhu, kde se zařadí do lajny a na řadě je další pes ve třídě. Po posouzení celé třídy si rozhodčí psy seřadí do průběžného pořadí, dá je do pohybu, a poté určí pořadí definitivní. Zadává se pouze pořadí prvních čtyř, známky se nezadávají. Posudky se nepíší, ale pokud se pes rozhodčímu líbí, dá to handlerovi najevo nějakými lichotkami.

Na výstavě nepotkáte téměř nikoho s foťákem (leda neslušného turistu z východu). Za kruhem se nefotí, protože každá výstava má jednoho nebo více oficiálních fotografů. Na naše fotky se můžete podívat zde. Všimněte si, jak na každé fotce vypadá Amy úplně jinak - celé focení je v režii fotografa, který handlerovi diktuje, jak má psa postavit, jak mu natočit hlavu atd.


Grooming hall - Hukot fénů a vrkot strojků	Pohoda na výstavě

Systém Amerických výstav a bodování

Systém Amerických výstav je dost odlišný od našeho a hlavně podmínky pro získání šampionátu. V USA se nesbírají CACe (certifikáty čekatelství) ale body. Soutěží se ve třídách a vítězové tříd se utkají o titul "Winners", který nese body (pro zjednodušení vysvětlení - body se udělují tomu psovi, který by u nás získal CACIB). Počet bodů záleží na konkurenci. Nemáte-li konkurenci, výhra nenese body. Máte-li malou konkurenci, výhra nenese body. Kolik konkurence potřebujete na zisk určitého počtu bodů se ve státech USA liší - tam kde je nejkvalitnější úroveň chovu, potřebujete více kokurence. To platilo ve státech, kde jsme vystavovaly my (Washington, Oregon, Colorado), kde je koeficient vysoký. Pes a fena s titulem Winners soutěží s ostatními již hotovými šampiony o titul BOB. Tento titul získává z drtivé většiny šampion - zažila jsem jen jednou, kdy Winners porazil šampiony a získal BOB - nezmiňuji se o tom náhodou, protože tahle jedna zkušenost byla moje vlastní s Amy! Dále se soutěží o BOS (nejlepší jedinec opačného pohlaví než vítěz plemene), který se opět zpravidla zadává šampionům. Ale výjimka potvrzuje pravidlo a Amy tento titul získala několikrát a porazila např. Top fenu v USA.. Třetím titulem je BOW (Best Of Winners - nejlepší nešampion), o který soutěží nejlepší nešampion pes (Winners Dog) a fena (Winners Bitch). Kdo si myslí, že získat šampionát je jednoduché, velmi se mýlí!

Překrásný Coonhound se svým handlerem

Úprava bíglů

To, že jsou psi před výstavou fénováni a lakováni, platí samozřejmě také pro bígly! Většinou jsou koupáni den před výstavou, ale pokud byla výstava několikadenní, potkávala jsem bígly vyvázané na stole, kteří byli hadicí osprchováni, pořádně našamponováni, opláchnutí a podle počasí buďto vytřeni ručníkem nebo vyfénováni. Všichni vystavovaní bíglové mají vystříhané břicho, zadeček a krk a samozřejmě ostříhaný ocas - tedy uprava, která už dorazila i do Evropy. Samozřejmostí jsou oholené fousky na čumáčku, na tvářích a nad obočím. Nebyl by to ale západ, kdyby neměli něco extra! Pokud má pes důlek za kohoutem, je mu pomocí tužidla a gelů a laků strst za kohoutkem vyčesána tak, aby tvořila souvislou linii zad. Výrazné kohoutky a vysoké zádě se zase řeší strojkem. Srst se vyholí a rovná záda jsou na světě. Velmi žádané je na bíglovi černé sedlo, proto jsou všichni prokvetlí bíglové obarveni a je jim to sedlo vytvořeno. Rovněž se barví i obličeje šedivějícím pejskům. Někteří to dohánějí do extrémů (např. pomocí injekcí docílí toho, že pes přestane přetáčet ocas). Když dokonalost, tak dokonalost!

Pánečci Tymiánka kladou na úpravu velký důraz

Chov

Stejně jako u nás je i v Americe klub sdružující milovníky bíglů - National Beagle Club of America. Všude možně po Státech jsou desítky menších klubů (Rocky Mountain Beagle Club, Southern California Beagle Club atd.), které každoročně pořádají své speciální výstavy. Speciální výstava Národního klubu tzv. National Specialty Show je vyvrcholením celé výstavní sezóny a vyhrát ji je nesmírná prestiž, jelikož se na ní hlásí okolo 500 - 600 psů! V USA neexistují žádné podmínky chovnosti, žádný poradce chovu. Chov si řídí chovatel sám a je jen na něm jaké psy a v jakém věku do chovu použije. Musím říct, že chovatelé jsou neuvěřitelně zodpovědní - vždyť přece jde o jejich jméno a o prestiž jejich chovu. V chovu se používají jen ti nejlepší jedinci a všichni chovatelé se ženou za jediným cílem - odchovat ztělesnění standardu. Asi by vás nejvíce zajímalo, jak se mi líbili jednotliví psi, ale nejsem rozhodčí, a tudíž nemám oprávnění nikoho posuzovat. Můžu jen říci, že jsem viděla mnoho překrásných bíglů, mnoho obyčejných a bohužel i několik, u nichž se dalo pochybovat o původu (ti však pocházeli z "field" chovů). Ale tak je to všude na světě.

Suzička mezi sourozenci vynikala mimo jiné pohybem, a tím si zasloužila budoucnost v chovu

Čtyři dny v Kanadě

Na výlet do Kanady jsem se ohromně těšila! Kanada je nádherná země a 4 výstavy v jeden víkend slibovaly velkou účast a mohla jsem si tak udělat obrázek o kanadském chovu. Cesta ale nezačala vůbec dobře, protože jsem ji prakticky celou prozvracela. Přišla jsem tedy o krásný výhled z auta na lesy, jezera a nádhernou přírodu. Čekalo mě ale překvapení - v Kanadě bylo přes 40 stupňů! Naivně jsem si myslela, že když jedeme na sever, že teploty budou spíše klesat, opak byl ale pravdou. Výstavy se konaly na nádherném travnatém areálu, který měl i bazén a tenisové kurty. Drtivá většina vystavovatelů v areálu zůstávala i přes noc ve svých menších či větších obytných vozech, a tak byl celý víkend v neuvěřitelně příjemném duchu - cítila jsem se jako na obrovském psím táboře. V sobotu se konala výstava všech plemen. Bígly posuzoval místní rozhodčí, který je především rozhodčím pro poslušnostní soutěže a exteriér bíglů měl oprávnění posuzovat pouze provizorně. To, že je rozhodčím provizorním, bylo trochu poznat. S Amynkou jsem nastupovala trochu se strachem ale naprosto zbytečně, protože suverénně vyhrála! Celý zbytek dne jsme seděli u motorhoumu našich Kanadských přátel. Ten den jsem si moc užila - opravdu se nádherně poslouchalo, jaká je bíglí bohyně a že je celá nejkrásnější! Druhý den dopoledne se konala Speciální výstava British Columbia Beagle Clubu, který je jediným specializovaným klubem pro bígly v Kanadě. V BC je bíglů nejvíce a i nejrenomovanější chovatelé pocházejí právě z této provincie. Posuzoval velmi známý rozhodčí z Argentiny, a tak jsem se těšila na někoho z FCI země. A těšila jsem se správně, protože rozhodčí byl Amynkou naprosto uchvácen. Hledal psa, co se dokáže sebevědomě vystavit a zároveň je ztělesněním standardu - jak v postoji tak v pohybu - a to vše našel v Amy! Vyhrály jsme spoustu pelíšků, obrázků, deček a lahví vína až jsem dostala strach, jak to všechno odvezeme domů! Byli jsme dokonce obdarováni speciálním darem, jelikož jsem byla vystavovatelem z největší dálky, co se kdy na BC speciálku přihlásil! Zbytek dne jsme opět strávili u motorhoumu Jenn, kde jsem si povídali a povídali. Celou dobu jsem měla na klíně Lui, která měla nožky hore a byla neuvěřitelně spokojená. Byla tak rozkošná, že nakonec mezi námi musela kolovat - všichni si ji chtěli pochovat! Později odpoledne nastupovali bíglové do kruhu v rámci výstavy všech plemen a kterou posuzoval přítel našeho rozhodčího z dopoledne. A stejně i jako on měl stejný vkus a udělal z Amynky jediného bígla, co zůstal neporažen! Až do večera jsme slavili, ale nakonec brzo skončili, protože nás ještě v neděli čekala poslední výstava. Tu jsem ale Amynce už odpustila, protože měla splněno a navíc se rozhárala. Aby mi nebylo líto, že nemám nikoho na vystavení, dostala jsem pejska Jacka, který mě v kruhu trochu pozlobil, ale nakonec to dopadlo skvěle a vyhráli jsme WD a stal se čekatelem kanadského šampiona. Navíc mi byli ostatní vystavovatelé vděční, že jsem s Amy vůbec nenastoupila a dala tak šanci i jiným. Z Kanady jsem odjížděla nesmírně spokojená - vezla jsem čerstvou šampionku, jednoho čekatele a kufr plný trofejí. Navíc jsem poznala několik nových přátel a krásnou zemi.

Z výletů